Pravidla pro tvorbu skrytých titulků
Každý nový editor skrytých titulků musí projít krátkým školením v Oddělení služeb pro smyslově postižené diváky (linka 5310) a svou první práci předloží ke kontrole.
Základní požadavky:
Titulky jsou jednořádkové a dvouřádkové, řádek obsahuje maximálně 35 znaků (včetně mezer). Titulky jsou automaticky centrovány.
Minimální čas trvání krátkého jednořádkového titulku je 2 sekundy, plného dvouřádkového titulku 3–4 sekundy nebo i déle, dovoluje-li to děj.
Doporučené barvy textu jsou: žlutá, bílá, tyrkysová a zelená na černém podkladu.
Vyhýbáme se fialové a červené barvě (u některých značek televizních přístrojů se zobrazují nečitelně).
U dokumentů:
žlutá: základní text, komentář, vypravěč
bílá, tyrkysová a zelená: odlišení vstupů dalších mluvčích
U magazínů:
žlutá: základní text, komentář, moderátor
bílá, tyrkysová a zelená: odlišení hlasů u hostů odpovídajících v magazínu
U filmů a seriálů:
žlutá: základní text
bílá, tyrkysová a zelená: odlišení hlasů hlavních postav (u ostatních zůstává žlutá barva)
Promluva každé postavy musí být označena odrážkou (pomlčkou, „fouskem“) bez ohledu na použití barev. Za pomlčkou neděláme mezeru. U oznámení zvuku či jména hovořící postavy pomlčku neděláme.
Je-li v celém dokumentu pouze jediný mluvčí, například komentátor, nemusí se jeho promluva označovat pomlčkou.
Pokud je ve filmu či jiném pořadu dvojice hlavních postav, která spolu nejčastěji hovoří, nekombinujeme modrou a zelenou barvu, ale raději bílou a tyrkysovou.
Jinou barvu podkladu než černou používáme jen ve výjimečných případech a pouze na části textů. V tom případě nekombinujeme dvě různé barvy pozadí v jednom titulku. Barva podkladu a písma musí být vždy kontrastní. Máme na paměti, že změnou barvy pozadí se snižuje čitelnost titulků.
Ve filmu, kde hovoří mnoho postav, přidělujeme hlavním postavám bílou, tyrkysovou a zelenou barvu, ostatní postavy ponecháme žluté. (Nesprávné je v dramatických pořadech přidělovat například tyrkysovou barvu automaticky promluvám všech mužů a zelenou barvu promluvám všech žen.) Každé postavě zůstává přidělená barva až do konce pořadu a v každé zobrazené situaci.
V dokumentech je základní barvou pro komentář žlutá, pro vstupy se střídají ostatní barvy, které mohou být střídavě přiděleny i více mluvčím. Každému z nich barva zůstává až do konce pořadu.
Pokud jsou v dokumentu nadabovány promluvy více postav jedním dabérem (například všichni muži jedním mužským hlasem, všechny ženy jedním ženským hlasem), připadá na jeden hlas dabéra jedna barva. Promluvy jednotlivých postav však jsou odděleny pomlčkami. Pokud promluva další postavy začne dříve, než je ze záběru jasné, kdo promluvil, je vhodné místo pomlčky napsat jméno mluvčího.
Neslyšícím divákům je zapotřebí oznamovat významové zvuky, které dokreslují a objasňují děj. Zvuky oznamujeme velkými písmeny bez závorek; u běžných (barevných) pořadů bílou barvou, u černobílých je možno pro lepší čitelnost použít i tyrkysovou barvu.
Oznámení zvuku píšeme jako podstatné jméno, nikoliv jako sloveso. Použijeme velká písmena bez závorek a bez uvozujících slov jako „je slyšet“, „ozývá se“. Za oznámením zvuku neděláme tečku.
Příklady:
VÝKŘIKY Z PRINCEZNINA POKOJE
ZVONEK
HÁDKA ZA DVEŘMI
TELEFON
ZVONÍ MOBIL
SIGNÁL PŘÍCHOZÍ SMS
MARNÉ STARTOVÁNÍ MOTORU
KROKY NA PŮDĚ
Oznámení zvuku nepíšeme tam, kde tato informace již vyplývá z obrazu, například tříštění skla při záběru na rozbíjené sklo. Píšeme je však v případě, kdy je zvuk v nějakém vztahu k ději a jeho zdroj je mimo záběr.
Pokud je oznámení zvuku uprostřed promluvy jednoho mluvčího, po oznámení zvuku u pokračování promluvy pomlčku již neděláme. Pomlčku uděláme až při promluvě dalšího mluvčího.
-Určitě to půjde.
ZVONÍ MOBIL Promiňte.
Název pořadu a nápisy píšeme velkými žlutými písmeny. Takto je barvou odlišíme od oznamování zvuků.
Při záběru na tvář osoby, která se směje, pláče nebo vzdychá, není třeba tyto zvuky popisovat.
Je zbytečné psát HUDBA, pokud to vyplývá ze záběru či z kontextu situace, například při záběru tančící postavy či na hudebníky, při módní přehlídce a podobně. Oznámení HUDBA píšeme pouze tam, kde se hudba nějak k ději vztahuje. Pak je vhodné specifikovat, o jakou hudbu se jedná. Podkresovou hudbu či znělku předělující jednotlivé scény neoznamujeme.
Při oslovování píšeme zájmeno ve 2. osobě malým začátečním písmenem: vy, váš, vaše… Výjimkou je oslovení Boha: „náš Pane, Ty…“
Nedokončené věty je vhodné naznačit třemi tečkami.
Příklad: (nedokončená věta)
-No když myslíš, tak…
Mluví-li postava příliš pomalu (váhavě, s pomlkami), je možno promluvu rozdělit do více titulků, které odpovídají dané promluvě. Pokud je v řeči viditelná kratší pauza, naznačíme ji třemi tečkami. Za nimi již neděláme čárku, ani když věta pokračuje.
Příklad: (krátká pauza)
-Víš, já… nevím, jak to říct.
Je-li pauza v řeči velmi výrazná, promluvu rozdělíme do dalšího titulku. Pokud třemi tečkami začíná další titulek, nemusí za nimi být mezera, je-li v celém dokumentu tato úprava jednotná.
Příklad:
(dlouhá pauza, věta rozdělená do dvou titulků)
Opravdu jsem nechtěl…
…aby ses to dozvěděla takhle.
Je-li promluva postavy mimo záběr na začátku scény nebo v místnosti, kde je více postav, a z kontextu ani z barvy není zřejmé, kdo z nich promluvil, pak je potřeba označit, kdo co říká. Hovořící postavu označujeme před textem promluvy velkými bílými písmeny s dvojtečkou. Pokud na začátku promluvy uvedeme jméno postavy, pomlčku již neděláme (jméno nahradí uvozující odrážku).
Příklad:
PETR: Nikdy mne nenapadlo,
že to může být tak těžké.
Neslyšícím divákům zprostředkujeme i případnou nestandardní mluvu (ráčkování, koktání, komolení slov: „rráda, p-počkej…“).Oznamování zvuku můžeme psát do stejného titulku, kde je promluva. Způsob promluvy (emoční zabarvení, ironii, hlasitost atd.) lze napsat buď stejně jako zvuk velkými bílými písmeny, nebo malými písmeny v závorce v barvě promluvy. (Je však nutno zachovat tentýž způsob v celém pořadu.)
Příklad:
ZVONÍ MOBIL
-Tady Delcourt.
JULIE: (zmateně) Musíš hned přijet,
nevím, co se to stalo.
-Julie? Moc rád tě zase slyším.
-P-p-prosím, přijeď. Není mi dobře.
-Co se stalo?
Julie! Julie!
-Je mrtvý.
N-n-nevím proč… Je mrtvý!
-Kdo je mrtvý?
-Je mrtvý. U mě d-d-doma.
-Julie, tak kdo je mrtvý?
-Děkuji, Cristofe.
Buďte tady pánům nápomocen.
-Dobře. Pánové…
-Ztratila jsem muže,
kterého jsem milovala.
Ale pokud se prokáže,
že to všechno je pravda,
pomůžu vám, jak nejlíp budu umět.
-To velmi rád slyším.
ZVONÍ MOBIL Promiňte.
-Ano, Armande?
Máš pro mě něco?
-Nic moc.
Žádné otisky prstů na dýce.
Texty písní a básní není zpravidla potřeba předem označovat, vyplývá-li to již z obrazu a z kontextu. Pouze nevyplývá-li to z kontextu, napíšeme před text bílou barvou ZPĚV nebo PÍSEŇ. V dramatických dílech lze upřesnit i charakter zpěvu, například OPILECKÝ ZPĚV, FALEŠNÝ ZPĚV a podobně. V dokumentech je nutné psát také text písniček i v jejich ukázkách.
Vnitřní hlasy je možno označit hvězdičkou na začátku i na konci. Barvu není zapotřebí měnit. Hvězdičky je možno použít i k označení komentářů u reality show a podobně.
Příklad:
ZVONEK
-Ty někoho čekáš?
-Pozvala jsem Božku na kafe.
-Aha.
*To zas bude otrava.*
-Ahoj.
-Ahoj, pojď dál.
-Ahoj. Už jsi tady dlouho nebyla.
-Ale teď si to vynahradíme.
-Kájo, prosím tě, udělej nám kafe!
-Jasně, už běžím.
*Už aby baba zas vypadla.
Kdo má ty její žvásty poslouchat?*
(mile) Cukr, nebo mléko?
Při označování zprostředkované přímé řeči nebo slov v uvozovkách používáme pouze obě horní uvozovky (znak “). Nesmíme použít levou dolní uvozovku, protože se při vysílání může zobrazit nesprávně.
Pokud je zřejmé, že postava v záběru hovoří, musí být u toho vždy odpovídající titulek. Titulek nikdy nesmí zhasnout dříve, než hovořící postava domluví. Naopak necháme titulek o něco déle, aby divák mohl titulek pohodlně dočíst, pokud to střih dovolí. (Titulek by neměl přesahovat do další scény.) Doporučená rychlost rolování titulků odpovídá délce textu při průměrné rychlosti čtení cca 10 znaků za vteřinu, nejkratší doba zobrazení titulku je 2 vteřiny. U písniček vždy necháme sloku „doznít“ (příslušný titulek musí být zobrazen po celou dobu, kdy zní zpívaný tón).
Souvislý text, například delší monology či komentáře v dokumentech, nasazujeme tak, aby zobrazení titulků na sebe plynule navazovalo. Nenecháváme mezi nimi zbytečný prázdný prostor. Netýká se to velmi rozvláčných dlouhých monologů, kde se musí části promluv oddělovat, aby nebyly titulky příliš dlouho zobrazeny.
U českých pořadů, kde mohou diváci při záběru na detail tváře hovořící postavy odezírat, při krácení textu neodstraňujeme a neměníme slova, která jsou zřetelně vidět a lze je odezírat. Obecnou češtinu neupravujeme do spisovné podoby.
Nekrátíme text ještě předtím, než zjistíme, kolik času přesně máme k dispozici. Může se ukázat, že je více času, než se předpokládalo. Někdy zapomeneme (nebo je obtížné) najít a obnovit některé z odstraněných částí textu.
Je-li nutné zkracovat text, sdělení nesmí měnit smysl nebo ztratit důležitou informaci či pointu. Zachováváme i charakter promluvy.
V případě nutnosti je možno prodloužit zobrazení titulků do „prázdného“ prostoru, kde se nemluví, pokud na ústa mluvčího není vidět a záběr to umožňuje (například když je mluvčí zády ke kameře).
Neprozrazujeme zbytečně pointu v dialogu. Má-li být odpověď překvapující, nedáváme ji do stejného titulku s dotazem, dovoluje-li to rychlost promluv.
Je-li málo času k zobrazení rychlého krátkého dialogu, jednořádkové titulky sdružujeme do jednoho titulku.
Hovoří-li více osob rychle po sobě (například při hádce), mohou být promluvy více postav v jednom řádku.
Příklad:
-Kdo to udělal?-Já ne!
-To není pravda! -Opravdu ne!
Ve scéně, kde mluví mnoho lidí (například v hospodě) a kde je slyšet jen rychlé nesouvislé fragmenty promluv, které se nevztahují k ději a nemají žádnou informační hodnotu, nemusíme psát promluvy doslovně. Pokud se v celkovém hluku objeví informačně důležité pasáže, tak danou postavu pojmenujeme a napíšeme, co říká.
Jestliže se rychlé promluvy více lidí kříží a nelze je krátit, napíšeme například slovy: PROMLUVY PŘES SEBE nebo MLUVÍ VŠICHNI NAJEDNOU a podobně.
Pokud není slyšet dialog postav v záběru, tuto skutečnost neslyšícím divákům oznámíme, například HOVOR NENÍ SLYŠET, aby měli diváci jistotu, že promluva nebyla vynechána. (Nepíšeme „bez dialogu“, protože dialog je viditelný.)
Tam, kde je použita nespisovná čeština (slang, vulgarismy a podobně), je potřeba tento způsob hovoru zachovat a neupravovat do spisovné češtiny, pokud jsou v pořadu slyšet. Neslyšící divák má právo vědět, jak kdo mluví (stejně jako slyšící diváci). Když diváci zjistí, že jsme tento způsob mluvy nezachovali, velmi je to dráždí.
Zásadně je třeba dodržovat pravidla českého pravopisu. U cizích slov, která neznáme, si jejich písemnou podobu ověřujeme.
Za každou větou je třeba psát tečku.
Předložku či spojku je třeba vždy přiřadit k následujícímu slovu.
Příklad:
Letadlo se vzneslo
nad kupovitou oblačnost.
Dlouhá souvětí je vhodné rozdělit do několika kratších vět ve více titulcích. Při zalamování textu je třeba dbát na správnou strukturu titulků. Zalomení by mělo respektovat sémantický celek, a to jak na řádku, tak i v rámci titulku. Přitom není nutné, aby horní řádek byl delší než dolní.
Příklad:
Tlumočníci stráví nad přípravami
mnoho hodin
a musí se rovněž seznámit
s hercem dané postavy
a sladit s ním svůj tlumočnický
a zčásti i herecký výkon.
Vychází-li souvětí na tři řádky a není-li potřeba z časových důvodů text krátit, pak při sestavování titulků nemusíme dodržet úzus, že první dva řádky musejí být u sebe a třetí samostatně. Řídíme se především tím, které dva řádky spolu logicky více souvisejí. Čas zobrazení musí být vždy delší u dvouřádkového titulku.
Příklady:
Nesprávně:
Pokud by pumy lovily ve dvojici,
hrozilo by dvakrát větší nebezpečí,
že je kořist spatří.
Správně:
Pokud by pumy lovily ve dvojici,
hrozilo by dvakrát větší nebezpečí,
že je kořist spatří.
V dramatických pořadech vypisujeme počet slovně: tři, pět, deset, sto… Některá čísla je však vhodnější psát číslicemi. Například místo „osmapadesát“ napíšeme „58“ (umožní to rychlejší globální přečtení titulku). Čtyřmístná čísla píšeme dohromady bez mezery i bez tečky, například 1000, 1500, 8000. Větší čísla můžeme kombinovat se slovem: 48 tisíc, 2,5 milionu, 10 miliard. Není ale vhodné nahrazovat čísly slova ve větách jako: „Byl jednou jeden…“, „Jedna paní povídala…“, „Musíme jeden druhému pomáhat.“, „Je stokrát lepší než…“ a podobně.
V dramatických dílech je vhodné vypisovat „metr“, „kilometr“. „Byl slyšet na kilometr daleko.“ nebo „Byl dva metry ode mne.“
Z úsporných důvodů je však možno použít také: Jel 20km až 40km rychlostí.“ (= 20kilometrovou až 40kilometrovou). Zde je však nutno za každým číslem napsat „km” bez mezery.
Ale: „Rychlost vozu byla 20 až 40 km za hodinu.“ (V tomto případě stačí „km“ napsat za posledním číslem a s mezerou.)
V dramatických dílech, magazínech a rozhovorech je vhodné zkratky v promluvách rozepisovat. Například při oslovení: „pane doktore…“ (nikoliv „pane dr.“), „to znamená“ (nikoliv „tzn.“), „a tak dále“ (nikoliv „atd.“).
Je-li vobraze informativní titulek se jménem, letopočtem nebo místopisným názvem apodobně, nepřekrýváme jej skrytým titulkem. Nelze-li jinak, informaci dopíšeme do skrytého titulku.
Slovenský film můžeme na pokyn zadavatele celý přeložit a otitulkovat v češtině. Na začátku filmu oznámíme neslyšícím divákům, že se ve filmu hovoří slovensky. U slov, která neznáme, si ověřujeme význam. Dáme pozor na podobně znějící slova, která mají v češtině i slovenštině rozdílný význam (například „statečný“ = „poctivý“).
Pokud se v českém filmu objeví postava hovořící slovensky, pak její promluvu nepřekládáme do češtiny, ale napíšeme ji ve slovenštině. Dbáme i na správnou slovenskou gramatiku tam, kde se od české liší (například v koncovkách sloves minulého času u ženského rodu množného čísla: „ženy utekali“).
V ostatních známých jazycích (němčina, angličtina), pokud není v obraze překlad do češtiny, se snažíme najít správnou psanou podobu promluv. Pouze v případě, že se nám nepodaří najít správnou psanou podobu v daném jazyce, oznámíme, v jakém jazyce se hovor odehrává. U jazyků, které jsou pro nás příliš exotické (japonština, turečtina…), pouze oznámíme, o jaký jazyk se jedná. Psát text promluv v originále nemusíme.
Zásadně sami nepřekládáme slovenské písničky do češtiny. Týká se to i písniček v nářečí.
Není-li například u anglické písničky překlad do češtiny v otevřených titulcích, zkusíme dohledat text na internetu a převedeme jej do titulků.
Podpisový řádek se jménem editora titulků, označením Česká televize a rokem výroby titulků nasazujeme ihned po posledním obraze pořadu, nikoliv až na konci závěrečných titulků. V případě závěrečné písničky ji celou napíšeme a podpisový řádek umístíme hned za posledním titulkem.
